Nejraději bych byla na cestách pořád a mým snem je vzít děti na cestu kolem světa. Momentálně se snažím s nimi cestovat tak často, jak to jen jde a užívat si společného času, který s dětmi tak strašně rychle utíká. Většinou neděláme nic extra, prostě "jen" žijeme na cestách :-). Cestujeme na vlastní pěst, a i když ne vždy je všechno zalité sluncem a už nás potkalo spoustu problémů, každá cesta nás pokaždé nějakým způsobem obohatí, posune limity i hranice a zboří mýty o tom, co se s dětmi "nedá zvládnout".

Koupali jsme se se slony v Thajsku, zažili Halloween v americkém Coloradu, prošli se po skleněném chodníku vysoko nad mořem v chorvatském pohoří Biokovo, proběhli se po olympijském stadionu v řecké Olympii, poprvé ochutnali marinované mušle na kanárském ostrově Lanzarote, navštívili ostrov s obřími želvami na Zanzibaru, viděli stále ještě doutnající sopku na Kanárském ostrově La Palma a koupali se ve vodopádech na Filipínách.

Vždy jsem snila o cestování, ale na svou první cestu do zahraničí jsem si musela počkat až do svých 17 let, kdy jsme se s kamarádkami poprvé vydaly za vydělané peníze z letní brigády na týdenní autobusový zájezd do Itálie. Byla jsem nadšená, že se mi splnil dětský sen, a že konečně vidím moře a tak další rok následovalo Řecko a ten další opět Itálie.

Po nástupu na vysokou školu už mi nestačily tyto týdenní „akce“ po dvouměsíční brigádě, a tak jsem se za prací vydala přímo do zahraničí a rovnou na celé letní prázdniny. S kamarádkami jsme pracovaly v různých hotelech, restauracích, veletrzích a zábavních parcích a pak si ještě užily několik dnů či týdnů cestování po dané zemi. Takto jsem postupně navštívila Německo, Anglii, Řecko i USA.

Tento způsob cestování, kdy v dané zemi pracujete, a tím poznáváte místní kulturu, život i obyvatele, jsem si zamilovala natolik, že už jsem si neuměla představit odletět na klasickou týdenní dovolenou do nějakého all-inclusive hotelu a nevidět nic z místního koloritu, neochutnat typická jídla či si nepopovídat s místními. Nejraději bych takto trávila na cestách dalších x let, ale samozřejmě i na mě doma čekaly určité závazky :-).

Po vysoké škole přišla svatba a hned poté ještě tříměsíční brigáda v Anglii a následná pětitýdenní cesta po Austrálii. Tam už jsem odlétala těhotná a v tu chvíli jsem ještě neřešila, jak bude naše cestování vypadat dál. Byla jsem nadšená z Austrálie a natěšená na miminko.

První dítě je velká změna v životě každého člověka. Někdo se s tím sžije poměrně rychle, mně to trvalo docela dlouho. Po velmi těžkém porodu jsem se snažila dát do pořádku hlavně fyzicky. Do toho jsem si samozřejmě musela zvyknout starat se pořád o miminko Martínka, což pro mě hlavně v noci bylo hodně vyčerpávající a v podstatě jsem neřešila nic jiného, než kdy a jak si konečně odpočinu.

Na cestování jsem neměla ani myšlenky, pokud si dobře pamatuju, natož abych něco reálně plánovala. Chyběla mi chuť a energie a vůbec jsem si neuměla představit, že bychom s Martínkem někam jeli nebo dokonce letěli. Byla jsem ráda za každou chvilku, kdy mi ho někdo pohlídal, takže cestovat s ním by znamenalo být spolu pořád a bez hlídání :-).

Když jsem se dostala z nejhoršího a tak nějak si zvykla, že už máme Martínka napořád, že k němu musím v noci vstávat a v podstatě všechno se točí kolem něj, začala jsem přemýšlet, jestli a kam bychom s ním mohli vyrazit. To mu bylo asi deset měsíců a za sebou jsme měli pouze pár dní v Jeseníkách a Orlických horách.

Ještě pořád jsem si neuměla reálně představit kamkoliv s ním letět, stále jsem to vnímala jako velkou otravu "tahat" někam dítě, takže jsme začali cestovat bez něj. Když měl 13 měsíců, letěli jsme sami na 5 dní do Paříže. Naštěstí jsme měli ochotné babičky, které se s trochou nadsázky o hlídání Martínka přetahovaly :-).

Naše první cesta do zahraničí s Martínkem byla vlastně neplánovaná náhoda. Byl červenec 2014, blížily se jeho druhé narozeniny a léto toho roku nebylo nic moc. Byla jsem z toho otrávená a chtěla vypadnout někam do tepla. Protože jsme chtěli odletět ideálně do druhého dne, a byla hlavní sezona, neměli jsme šanci sehnat sami levné letenky a ubytování do nějaké přijatelně vzdálené destinace. A neměla jsem ani čas to řešit, odletět jsem chtěla prostě hned :-).

A tak jsme museli využít služeb cestovní kanceláře a odletěli na týden do Bulharska. A protože jsme tak rychle nesehnali pro Martínka hlídání, "museli" jsme ho vzít s sebou :-D.

Vše proběhlo nad očekávání dobře, Martínek byl hodný v letadle, u bazénu, v restauracích i v autobuse, kterým jsme se vydali na druhou stranu pobřeží, všechno plynulo naprosto přirozeně a já jsem hned začala spřádat plány na další cesty s ním.

V průběhu dalších dvou let jsme postupně navštívili Rhodos, Krétu, Sardinii, řeckou pevninu, Londýn, Dubaj i Kanárské ostrovy, vše už na vlastní pěst a tím pádem levněji. A taky jsem se už přestala bát brát Martínka s sebou na cesty, když jsem viděla, že je v pohodě, v podstatě nic mu nevadí, všechno zvládne a stačí mu, že jsme tam my. A moře i bazén si samozřejmě užíval pokaždé :-).

Když jsem pak v létě 2016 zjistila, že čekáme druhé dítě, už jsem neřešila, kam a jestli se s dětmi někam vypravíme. Spíš jsem se těšila, že tentokrát zvládnu cestovat i s miminkem a plánovala jsem, že vyzkouším nošení v šátku, když budeme chodit po horách.

Na první cestu ve čtyřech jsme se vydali, když měla dcera 4,5 měsíce a strávili jsme úžasný týden ve Slovinsku. V jejím půlroce jsme podruhé navštívili Kanárské ostrovy a už tam jsem si všimla, jak si to Eliška strašně užívá. Poznala, že je jinde, v jiném prostředí, pořád se smála, lépe spala a byla prostě nadšená ze všeho. Tím pádem jsem byla nadšená i já a najednou mi to cestování s dětmi začalo dávat ještě větší smysl a tak nějak jsem už nechápala, že jsme kdy mohli nechat Martínka babičkám.

Nadšení z výletů, cestování a poznávání nového prostředí Elišce vydrželo doteď a stejně jako u mě se pořád stupňuje. Miluje, když se za ní zavřou dveře auta, nasedneme do vlaku, na loď či do letadla a vyrazíme za dobrodružstvím. Do svých tří let tak navštívila Kanárské ostrovy, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Řecko, Mallorcu, USA, Dubaj a Thajsko, některé země i víckrát. Miluju to její: „Maminko, já už chci někam jet.“

S příchodem třetího dítěte jsem chtěla využít rodičovskou na úplné maximum a začít s malou cestovat ještě dřív než s Eliškou. Stejně jako první i tohle poslední mateřství mě ale semlelo víc než jsem čekala, asi už je to i věkem, a opět jsem začala ztrácet chuť cestovat. Najednou mi těch dětí přišlo doma víc než dost, i když byly "jen" tři. Ale už jsem věděla, že na cestách je mi prostě líp než doma, ať se děje cokoliv, takže i přes počáteční poporodní depresi jsme vyrazili do Chorvatska, když měla Nikolka 2 měsíce. Cesta sice nic moc, ale na místě super a hlavně přišlo to očekávané "nakopnutí" chuti do života i se třemi dětmi :-D.

Naše mnohaleté cestování nakonec vyvrcholilo téměř dvouměsíční kanársko-lisabonskou cestou na začátku roku 2023. To měla Nikolka 4 měsíce a cestování s ní bylo prostě skvělé. Všechno ji bavilo a kromě sezení v autosedačce neměla s ničím problém. A být to na mě, jen tak se nevrátím, protože jak se říká - s jídlem roste chuť :-). Bohužel, naše rodina není úplně typická cestovatelská - muž na to moc není a stačilo by mu tak dvakrát ročně někam na max. 14 dní. A tak všechny cesty vymýšlím a organizuju já a ve zbytku času ho přemlouvám a podávám důvody, proč tam prostě musím a proč na "tak dlouho" :-D.

A za ty roky cestování s dětmi už jsem posbírala mnoho zkušeností, jak sehnat levné letenky, kde se s dětmi ubytovat, jak jim přizpůsobit program, abychom si to užili všichni, jak je zabavit, když je cesta dlouhá, nebo prostě když musí vydržet pár hodin sedět.

Taky vždy počítám s tím, že ne vždy bude všechno podle našich představ, např. když nám při přestupu málem uletělo letadlo do Thajska, na Mallorce nám někdo naboural půjčené auto, nebo když jsme museli v Dubaji se synem do nemocnice, protože chytnul nějaký virus a několik hodin zvracel. Beru to jako další zkušenost navíc a další cesty jsou o to snadnější, protože už člověk ví, co dělat a méně ho pak nějaká nepříjemnost zaskočí. Jak se říká, "co tě nezabije, to tě posílí".