Bosna a Hercegovina s dětmi – 9denní roadtrip
Věrka ŠustáčkováBosnu jsem chtěla navštívit už dlouho, hlavně kvůli ikonickému mostu, který jsem jednou viděla na pohlednici v sousedním Chorvatsku :-). A také proto, že je to země zatím ne tak turistická, cenově dostupná a najdete tu krásnou přírodu, hlavně kouzelné řeky, vodopády i národní parky.
Bosna leží na Balkánském poloostrově, má pouhých 3,2 milionů obyvatel a úředními jazyky jsou bosenština, chorvatština a srbština. Měnou je konvertibilní marka (KM), která se nejlíp přepočítává na Euro – 1KM = 0,5 EUR. Průměrná hrubá mzda je necelých 16 000 Kč, ale náklady na život jsou tu nižší než v ČR. Žije tu mix obyvatel – od katolíků (převážně Chorvati), přes pravoslavné (Srbové) až po muslimy (Bosňané). Můžete tu tedy vedle sebe vidět kostely, pravoslavné chrámy i mešity. Bosna je z větší části hornatá a má malý kousek moře (asi 20 km) u města Neum. Chtěli jsme se tam s dětmi podívat, ale podle fotek pláže i samotné moře nebyly nic moc, takže jsme se pak vraceli raději přes moře v Chorvatsku.
Do Bosny se můžete vydat letecky, létá sem Ryanair z Vídně do města Banja Luka (celoročně) a letenky i v sezoně vychází hodně levně – zpáteční klidně i pod 2000 Kč. Tam si pak můžete půjčit auto, vše si pohodlně projet a na letišti zase vrátit.
My jsme zvolili dopravu vlastním autem, z čehož hlavně muž nebyl nadšený, protože nesnáší dlouhé tripy v autě a roadtrip je pro něj vyloženě za trest :-D. Ale já ráda jezdím autem, už ta cesta je pro mě zážitek (i když vzadu sedí nepříliš nadšeně se tvářící tři kousky 🙂 ), a chtěla jsem se po cestě ještě stavit na dva dny u moře v Chorvatsku, takže jsem ho přehlasovala :-).
Jakékoliv roadtripy s dětmi jezdíme zásadně přes den. U našich 3 dětí není záruka, že by zvládly prospat celou noc a při jakékoli noční zastávce by byl minimálně jeden hned vzhůru. A my pak po celonočním řízení mrtví :-). Samozřejmě nejezdíme na jeden zátah, ale přespáváme „na půli cesty“. Tentokrát jsme to zvládli až do chorvatského Varaždínu, kam je to od nás z Moravy cca 5,5 hodiny cesty. Vyjeli jsme před obědem a s asi 3 přestávkami – na oběd i na hřiště na benzínkách v Rakousku – jsme se tam dostali cca v 7 hodin večer (pokud vás zajímá, jak děti zabavit nejen v autě, ale i v letadle, stáhněte si zdarma tento eBook). Zamluvený jsme měli byt v 11. patře v jednom z několika paneláků na velkém sídlišti přes airbnb. Okolí atd. samozřejmě nebylo nic moc, ale měli jsme to právě jen na přespání a byla to ta nejlevnější varianta. Tento byt se 2 ložnicemi nás na 1 noc pro naši rodinu 2+3 děti stál 1600 Kč.
Druhý den jsme po snídani, kterou jsme měli ještě z domu (rohlíky, arašídové máslo, ovesná kaše, ovoce), na chvíli otestovali hřiště na místním sídlišti, aby se děcka trochu vylítaly, ale bylo už fakt horko, takže jsme se kolem 11. hodiny vydali na cestu do Bosny. Před sebou jsme měli už jen 3,5 hodiny jízdy včetně hraničního přechodu. Cesta utíkala pěkně a dvouleťačka pak kolem poledne i usnula, takže všechno bylo super, až jsme dojeli k hranicím. Asi 1 km před hranicemi s Bosnou začala kolona. A skoro se nehýbala. Bosna není v EU, respektive je na čekací listině, takže kontrolu pasů jsem čekala, o kolonách četla, ale stejně jsem jako vždy doufala, že nás to mine :-).
Po kontrole pasů jsme po chvíli sjeli z dálnice a dostali se až k řece Vrbas. I v Bosně se platí na dálnicích mýto jako v Chorvatsku, úplně stejným stylem – vezmete lístek před závorou, a pak když sjíždíte pryč, zaplatíte hotově nebo kartou. Podél řeky jsme pak jeli skoro celou cestu až do města Jajce, kde jsme měli první zastávku a první ubytování na dvě noci. Byla to nádhera, občas jsme projížděli kaňonem, často se dá zastavit a v řece se vykoupat. Hodně se zde taky jezdí na raftech nebo kánoích. Řeka Vrbas má délku cca 250 km a leží na ní právě i město Banja Luka, kam se dostanete letecky, jak jsem již zmiňovala.
Po 4 hodinách na cestě už jsme měli všichni hlad, tak jsme zastavili u jedné restaurace, přímo naproti řece. Byla to taková ta typická místní restaurace – uvnitř seděli jen dva muži s cigaretami a jídelní lístek byl samozřejmě jen v bosenštině a obsluha jinak než bosensky neuměla, což mi ale právě vůbec nevadilo, bylo to krásně autentické. Když jsme v jídelním lístku zahlédli první známý název čevapi (šišky z mletého masa), už jsem to dal nezkoumala a objednala třikrát toto. Maso bylo ve velkém pita chlebu a bylo toho fakt dost. Navíc ty ceny! Za tři porce čevapi, šopský salát, zeleninovou rýži, tři kopečky zmrzliny, dvě Fanty a dvě vody jsme platili celkově 25 EUR. A zbylo nám i na večeři s sebou do krabiček :-).
Pak už nám zbývala necelá hodinka k Plivskému vodopádu, kterou jsme ještě vyplnili občasným zastavením na vyhlídce na řeku Vrbas, která se jednu chvíli klikatila dole pod námi. K vodopádu jsme se dostali navečer a stihli ještě vyhlídku shora, která je zdarma, i dole přímo u vodopádů, kde zaplatíte za dospělou osobu 5 EUR a za dítě od 7 let 2,5 EUR, do 6 let zdarma. Vodopád takto zblízka je super, hlavně proto, že vás dost osvěží, protože voda z něj se dostane až na vyhlídku :-). Občas se dočtete, že to za to nestojí, že výhled na něj je lepší shora zadarmo, ale já toho určitě nelituju, osvěžení bylo fajn a zblízka dostal vodopád zase jiný rozměr. A dětem se odtam moc nechtělo. Naše nejmladší se asi zalíbila jedné muslimské holčičce, která k ní přišla a dala jí celou Snickers tyčinku :-).
Na vyhlídku nad vodopádem se dostanete přímo autem, je tu i parkoviště, placené samozřejmě, na což jsme zapomněli, takže po asi hodině, kdy jsme přišli zpět k autu, samozřejmě pokuta, naštěstí jen 10 EUR. Opravdu to tu hlídají, zvlášť v sezoně, takže to nepodceňte, pořád tu někdo chodí a kontroluje auta, zda mají lísteček na palubovce. V sezoně tu počítejte s docela dost lidmi, je to přece jen hodně známé a navštěvované místo. Když přijíždíte k horní vyhlídce nad vodopádem, cesta končí pak právě tím parkovištěm a nedá se projet dál, je to slepá ulice, takže se tam občas motají auta ve snaze se vrátit, když tam není místo. Nad vodopádem probíhá i zipline, vypadalo to skvěle a mít víc času, šla bych hned. Všude kolem je i hodně stánků se suvenýry i zmrzlinou, dokonce je tu i benzínka.
Ubytování jsme měli v apartmánu se dvěmi ložnicemi ve městě Jajce, za dvě noci pro nás 5 jsme platili dohromady 123 Eur. Tentokrát jsme to sehnali přes Agodu, kterou využíváme spíš v Asii, ale teď se to hodilo i v Bosně. Ubytování bylo fajn, klidné, v přízemí a i přes některé nedostatky (prasklá sprcha, takže po každém mytí potopa a utržený kohoutek se studenou vodou, holt je to Balkán, tak jsme to přehlídli, děcka za to dostaly od majitelky Kinder čokoládu :-D).
Po vodopádech z předchozího dne jsme se druhý den vydali pěšky na místní pevnost, která se tyčila nad městem. Muž musel cca hodinku pracovat na počítači, tak jsem s dětmi vyrazila sama. Byla to půlhodina cesty s kočárem do kopce se skoro dvouleťačkou, která kočár snese už jen na spaní a chození řeší stylem „počkám, maminko“, takže si někde sedne a sedí. Dobrovolně chodí jen do schodů anebo z kopce, což tady nebylo ani jedno. Takže po chvíli hned řev a musela jsem ji uplatit sušenkami, aby si sedla do kočáru, a abychom vůbec nahoru došli 🙂.
Do pevnosti se platí vstup, neberou Eura, jen místní měnu nebo kartu. Dospělí a děti nad 7 let 5 KM (2,5 EUR). Pevnost je malá, jsou to vlastně jen hradby, ze kterých je krásný výhled na město. Strávili jsme tu víc než hodinu a děcka nejvíc bavil „kolotoč“ se závěsnými košíky, který jeden roztáčel a druhý tam házel popadaný jablka. Prostě lepší než dětský hřiště :-D.
Čtvrtý den jsme opustili Jajce a vydali se směr Sarajevo. Předtím jsme ještě navštívili malebné místo Mlinčiči na Plivskem jazeře, což jsou staré vodní mlýny, kde se dřív mlelo obilí a tak se zajišťovala obživa pro místní obyvatele. Momentálně jsou Mlinčiči národní památkou, a i když některé mlýny byly renovované, mají stále svůj původní vzhled a celé místo působí malebně až roztomile. My jsme doufali, že se před cestou ještě vykoupeme, ale bohužel je tu jen nízká řeka, takže koupat se úplně nedá, jen se spíš procházet řekou, což děti bavilo, i když se v tom horku taky těšily na koupačku :-). Idylku nám narušil jen úraz naší nejmladší, když si přibouchla kus prstu do dveří od auta :-D. Řev, který musel být slyšet až do Sarajeva, trochu ustal asi za půl hodiny, kdy jsme zkoušeli všechno možný – zpívání, odvádění pozornosti, i kojení…nakonec to trochu zachránil nanuk a náplast, chudinka :-D.
My jsme se sem každopádně vypravili, abychom to omrkli a posoudili :-D. Vstupné na pyramidu Slunce je 5 KM za dospělého a 2,5 za dítě do 7 let. Zespodu vede asi milion schodů a tak nějak jsme doufali, že po nich dojdeme až nahoru. Po chvilce ale schody končili, stejně tak i cedule a všude už jsou jen prašné a strmé cesty, po kterých se dá všechno možné, jen ne chodit. Naše nejmladší už byla celkem dost unavená, přece jen se blížil večer. Já jsem samozřejmě ale chtěla dojít až nahoru, tak jsem ji nechala s tatínkem čekat na kameni s mobilem a písničkama a se dvěma staršími jsem chtěla pyramidu „vyběhnout a za chvíli jsme tu“. No kéž by 😀. Lezli jsme už po čtyřech, místy klouzali, děcka se statečně držely, věděly, že nemá cenu mě přemlouvat, ať to vzdáme :-D. Po 10 minutách jsme se vrátili nebo spíš klouzali po zadku zpět a zvolili jsme raději jinou cestu, která se zdála o něco schůdnější. Stále jsme se ale nemohli dobrat vrcholu a to jsme šli hodně svižně. Po asi 20 minutách jsem musela uznat, že to hlavně z časových důvodů nedáme, už se pomalu začalo stmívat, navíc nebylo jistý, že se tam vůbec dá dojít, cesta určitě nebyla oficiální pro turisty – žádné ukazatele, cedule, ani lidi :-). Takže jsme to otočili a opět klouzali dolů – nahoru to bylo určitě jednodušší. A mě teda dost štvalo, že jsem nezjistila, co na tom vrcholu bylo a jestli se tam dalo dojít 😀. Dole pod pyramidou jsme potkali dost místních dětí, které žebraly o peníze. Spoléhají na turisty – bydlí v domech pod pyramidami a asi v tom vidí snadný výdělek. Byly tu ještě dva stánky se suvenýry – samozřejmě se prodávaly převážně pyramidy, tak jsme si jednu koupili na památku něčeho, kam jsme nevylezli :-).
Hned potom jsme jeli na apartmán, kde nás přivítala milá paní domácí, a šli jsme rovnou spát. Nebo spíš děti, my jsme museli pořešit ubytování v Sarajevu na další den :-D. U paní domácí jsme si objednali snídani a já jsem byla ráda, že to jeden den nemusím řešit :-D. Za snídani se platí 5 EUR za osobu, ale za nás 5 chtěla paní celkem jen 15 EUR, což byla super cena. A snídaně byla druhý den opravdu bohatá – téměř všechno měla prý ze zahrady. Donesla nám vaječné omelety, pečené papriky, zeleninový salát, domácí marmeládu, čerstvé pečivo, litr mlíka a kilo jogurtu. Dětem pak ještě přidala sušenky, čokoládu, a na cestu nám dala jablka, hrušky, švestky, maliny a ostružiny do její vlastní krabičky :-D. Skvělý zážitek místní pohostinosti :-D. Jediné minus bylo, že dům stál hned vedle kolejích, po kterých jezdil vlak. Nebylo to moc často, ale asi dvakrát jsem ho v noci dost slyšela. Jednu noc se to ale dalo přežít a za ten zážitek u místních to rozhodně stálo :-).
Po snídani jsme se tedy přesunuli do Sarajeva, kde měly děcka slíbený aquapark se skluzavkami a tobogány. A tam to bylo super, vnitřní i venkovní bazény, obří dětské vodní hřiště, skluzavky, tobogány, mořské vlny…no oproti plánu jsme tam nakonec zůstali celý den a odcházeli opět až večer. Celodenní vstupné za nás 5 bylo jen 28 EUR. Už proto jsme tam šli – takto levně se u nás do aquaparku rozhodně nedostaneme. I jídlo tu bylo levné – dali jsme si tradiční čevapi v pita chlebu, jedno jídlo vycházelo na 4 EUR. Odcházeli jsme až večer, skoro nikdo už tam nebyl, děcka byly vyřáděný, ale ani tak se jim nechtělo pryč :-).
Další den už jsme ze Sarajeva odjížděli, ale já jsem chtěla vidět aspoň trošku z jeho historického centra. Tou mela být podle Google map část zvaná Baščaršija. Měli jsme na ni jen dopoledne, pak už jsme přejížděli na další ubytování do Mostaru a chtěli jsme se ještě někde vykoupat, teploty už dopoledne byly kolem 30.
Samozřejmě jsme z ubytování vyjeli zas až kolem 11., protože jsme museli sbalit všechny věci a naložit opět auto až po střechu. Je to vždycky trochu logistika co kam sbalit, co vzít s sebou dětem, co budeme potřebovat za hodinu, za dvě, kam s jídlem atd. Snažila jsem se toho zas tak moc nenakupovat a tak nějak zařídit, aby toho moc nezbylo, protože přenosnou ledničku nemáme a na další ubytko jsme se dostali vždycky až večer, takže veškerý jídlo bylo celý den v autě. Něco zachránila termo taška, ale i tak jsem si radši ani nepředstavovala, kolik je v autě přes den stupňů, zvlášť když nám pak stojí někde na parkovišti :-D.
Každopádně parkovat v centru Sarajeva byl opět zážitek. Samozřejmě můžete využít placených parkovacích domů, ale my se jako vždy snažíme ušetřit, kde se dá, takže hledáme místo zadarmo. Párkrát jsme objeli blízké uličky a nakonec jsme místo v jedné z nich našli, samozřejmě to nebylo zas tak jednoduché do té malé mezery auto vtěsnat, ale podařilo se. Na historickou část jsme měli zhruba hodinu, pak už potřebovala dvouleťačka spát, což jsem chtěla vyřešit právě tím přejezdem dál.
Baščaršija je kouzelná část s kavárnami, restauracemi a samozřejmě suvenýry, takže za prohlédnutí určitě stojí. Holky byly nejvíc nadšený z holubů, kterých jsou na začátku čtvrti snad stovky. Občas jim někdo hodil krmení, takže odtam holky skoro nešlo dostat :-D. Nakonec jsem je odlákala na zmrzku :-D. Kopeček tu byl za 1 Euro, což je minimálně o půlku míň nez v turistických částech Chorvatska. Celkově ceny v Bosně jsou skvělé, jak už jsem zmiňovala, takže i v centru Sarajeva si s klidem můžete dát oběd. My jsme za tři jídla a vodu zaplatili 22 EUR – pecka.
Po jídle už jsme museli odjet dál, tak jsme si aspoň z auta prohlídli zbytek Sarajeva – najdete tu i moderní budovy stejně jako vybydlené domy přímo v centru. Koupací přestávku jsme zvolili napůl cesty mezi Sarajevem a Mostarem u Jablanického jezera. Jezero je dlouhé a je na něj po cestě autem krásný výhled. Občas se někde dá zastavit a jít se vykoupat. Kvůli dětem jsme zvolili větší, přístupnější „pláž“, nad kterou je parkoviště, takhle odpoledne v sezóně při 37 stupních samozřejmě úplně plné. Takže jsme trochu popojížděli, přemýšleli kam jinam, nakonec jsme se vrátili a zrovna někdo odjížděl, takže jsme mohli zaparkovat.
Vedro bylo fakt neskutečný, takže jsme se už těšili do vody. Vzali jsme i paddle board a vydali se k bráně, která z parkoviště vede k jezeru. Tou jeden chlápek pouštěl dovnitř auta, aby byla ještě blíž pláže. Po mně jako pěší chtěl nějaký „ticket“. Ptala jsem se jaký ticket, když tam neparkuju. Prý prostě „ticket“. Nevěřím, že se za vstup na pláž k jezeru platí, ale nechtělo se mi s ním dohadovat, zároveň jsem ale v žádném případě nechtěla nic platit, takže jsem se odkázala na manžela, který šel napřed, že už platil :-). Prošlo mi to, ale i tak mi pořád vrtalo hlavou, zda chtěl zaplatit, nebo jestli to prostě jen zkusil. Muže jsem se pak ptala, jestli po nich někdo chtěl nějaký ticket, a prý vůbec, takže už to bylo jasný :-).
Každopádně jezero je krásně modrozelené, ale na začátku zakalené pískem. Je tu i velký strom, takže stínu celkem dost. Stojí tu i stánek s pitím, ale jídlo tam myslím neměli. Voda je osvěžující, pláž kamínková, takže určitě je lepší mít boty do vody. Jezero rozhodně stojí za zastávku, jen bych zkusila příště najít misto, kde bychom byli sami :-).
Večer jsme pak už dojeli do Mostaru, kde jsme měli na další dvě noci zamluvený dvoupokojový apartmán cca 15 min. chůze od centra s ikonickým mostem. Ubytování mělo být dle instrukcí od majitelky někde v uličce mimo hlavní silnici. Trošku jsme s tím bojovali, nemohli to ve tmě najít, pak jsme zase nevěděli kde parkovat, takže jsme jí nakonec museli volat. Parkování tam bylo opravdu složité, u bytů parkovali jen majitelé a na blízkém parkovišti bylo úplně plno. Držela nám tam místo svým autem, takže jakmile jsme vše vyřídili, musel ještě muž jít s ní a přeparkovat na její místo :-). Další den jsme auto stejně nepotřebovali, takže tímto jsme to měli vyřešeno. Apartmán byl moc pěkný, oproti těm z předešlých dnů i moderní a o trochu větší. A taky naštěstí dostatečně klimatizovaný :-D.
Druhý den jsme si udělali snídani ze zbytků z předešlého dne a vydali se pěšky s kočárem do centra a hlavně k mostu. Ze začátku bylo lidí celkem málo, ale čím víc jsme se blížili k mostu, tím víc lidí se objevovalo. Nakonec jsme šli v podstatě s davem a v proudu, což teda nebylo nic moc pro děti, ale statečně se držely, i když teploty už dosahovaly 35 stupňů. Přímo v centru a pak na mostě je cesta hodně kamenitá a docela i klouže, hodně špatně se tam chodí, natož jezdí kočárkem, museli jsme ho často i s malou poponášet. Ale byla jsem ráda, že ho máme, v těch davech by mi malou ještě někdo ušlapal. Každopádně výhled z mostu je nádherný, pokud máte štěstí a probojujete se přes lidi k okraji :-D. Tady už jsem vůbec neměla pocit, že by Bosna nebyla až tak turistická země, připomínalo mi to Benátky nebo Makarskou v sezoně :-D. Dle poslechu tu byli lidi nejrůznějších národností, i sem se totiž jezdí na jednodenní výlety z Chorvatska, a to hlavně z Dubrovníku a Makarské riviéry.
Samotný most pochází z 16. století a během nedávné války byl poškozen, takže musel být zrekonstruován. A ano, opravdu se z něj skáče a dělají kolem toho neskutečnou šou. Je tady pár borců, kteří vybírají od turistů do klobouku Eura, a mezitím ten, co bude skákat, se „rozcvičuje“ a leze po zábradlí, takže máte dojem, že každou chvíli už to začne. Ale v podstatě to začne až v tu dobu, kdy uznají, že už vybrali dost 🙂. Pak za velkého pokřiku jeden z odvážlivců skočí dolů, kde se motají čluny pro případ, že by nevyplaval. Voda dole je dost studená, ale hluboká. Tenhle se naštěstí hned vynořil. Všichni turisté samozřejmě fotí i natáčí – ani my jsme nebyli výjimkou :-).
Po mostě jsme pak sešli dolů a šli kousek k řece, abychom se také namočili, bylo tehdy už téměř 40 stupňů. Voda byla hodně ale fakt hodně ledová :-D. Nakonec jsme se jen tak trochu osvežili a rozhodli se, že si zajedeme kousek dál vykoupat se do řeky i s paddleboardem. Malá už měla čas na spaní, tak jsem ji uspala v kočárku, a my všichni hlad, takže jsme oproti původnímu plánu dát si něco v restauraci u mostu došli domů, tam si udělali rychlý těstoviny s boloňskou omáčkou, trochu se zchladili z toho vedra a vyrazili autem trochu dál k řece Neretva. Našli jsme si nejbližší koupací místo, což bylo necelých 20 min. od Mostaru, tzv. Stone beach. Parkovat se dalo u krajnice a pak jsme jen malou kamenitou cestičkou seběhli k jezeru. Stínu tu moc nebylo, krčili jsme se pod malými keříky nebo jsme raději plavali v řece. Ta byla v těchto místech o poznání teplejší. Vytáhli jsme i paddleboard a jeli se podívat dál po řece. Koupání tu celkově bylo skvělé, lepší než v moři :-). Nikdo tu nebyl, jen tři ženy se psy a my.
Po návratu jsme se šli ještě znovu podívat do centra večerního Mostaru. Most je nádherně osvětlen a atmosféra tady je zase úplně jiná. I teď tu všude proudily davy lidí, nakukovaly do stánků se suvenýry nebo se samozřejmě fotily s osvětleným mostem. Suvenýry jsou tu hodně levné, i my holky jsme neodolaly a pořídily si náramky a krásně zdobenou kabelku. U paní domací jsme se snažili zjistit, zda by měla volno ještě další noc, protože se nám odtud vůbec nechtělo odjet a chtěli jsme se dostat ještě na vyhlídku nad město, ale tentokrát jsme měli smůlu, volno už neměla, takže jsme zůstali u původního plánu odjet další den směr vodopády Kravica. O těchto vodopádech jsem taky četla, že jsou dost turistické, protože zase je to o něco blíž Chorvatsku a opět se sem jezdí na jednodenní výlety z Chorvatska. Vodopády jsou totiž jen pár km od chorvatských hranic. I tak jsem ale cítila potřebu tam zajet a vidět ten turistický ruch na vlastní oči :-).
Cesta z Mostaru trvala jen necelou hodinku. Přijeli jsme na obrovské parkoviště, kde se dalo v pohodě zaparkovat. Na vodopády se platí vstupné a to 20 KM za dospělého a 10 KM za děti do 7 let. Děti do 7 let jsou zdarma. Z parkoviště ani z pokladny není dolů na vodopády vůbec vidět, takže vlastně nevíte, co vás čeká :-). Musíte sejít pár set metrů dolů po cestě a až potom se před vámi otevřou. Pokud přijedete brzy ráno, je šance, že tam nebude moc lidí. My jsme přijeli až k poledni a těch lidí už bylo až moc. Davy i po cestě dolů, nahoru a na místě úplně nejvíc. Místa ve stínu všechna obsazená, měli jsme s dětmi co dělat, abychom aspoň na vzdálenějším místě od koupacího jezírka našli aspoň kousek stínu. Je tu i pár restaurací, kde si můžete dát hlavně fast food. Vodopády samy o sobě jsou krásné a když přijdete blíž, tak i slyšíte, jak šumí. Jinak slyšet nejsou, protože zde odněkud duní hudba. což teda úplně nesouzní s okolní přírodou. Koupat se tady dá, ale i ve vodě čekejte takový spíš bosenský Václavák. Já se ale vždy snažím vidět na všem něco pozitivního, takže jsem až tak neměla problém si ty lidi a restaurace odmyslet a užít si tu s dětmi krásné tři hodinky :-).
Odpoledne jsme pak odjížděli, protože nás čekal přejezd k chorvatskému moři, na které jsme se všichni těšili. Teď zpětně bych ale dva dny u moře rozhodně oželela a raději je strávila ještě v Bosně, ideálně zajet někam do hor. Chorvatsko je totiž v sezoně fakt peklo, zejména již zmíněná Makarská riviéra, poblíž které jsme pak dvě noci bydleli.
10 tipů jak na levné letenky po Evropě
Najít levnou letenku do vysněné destinace je cílem i výzvou mnoha cestovatelů.…
Kypr s dětmi - po stopách bohyně Afrodity
Ostrov Kypr leží ve Středozemním moři a je třetí největší po Sicílii…
-
-
-
Maroko s dětmi - 2. část 18.9.2025 -
10 tipů jak na levné letenky po Evropě 14.5.2025 -
Maroko - (nejen) Agadir s dětmi 3.12.2024 -
-