Maroko s dětmi – 2. část

V první části článku jsem popsala vše, co jsme s dětmi viděli a zažili v Agadiru a okolí. Článek si můžete přečíst zde. Já jsem se každopádně nemohla dočkat, až vyjedeme někam dál, podíváme se do hor a podnikneme i nějaký menší trek.

Nejprve jsme se vydali na jih od Agadiru směr Sidi Ifni, protože jsem zatoužila vidět pláž Legzira Beach, která se pyšní nádherným pískovcovým obloukem. Cesta z Agadiru trvá skoro 3 hodiny a musíte se opravdu obrnit trpělivostí. Prakticky každou chvíli se měří povolená rychlost a téměř vždy se na rovné, přehledné cestě jede 60. Nám občas trpělivost došla a tak jsme schytali za překročení rychlosti 69 km/h na povolené 60 pokutu a to 150 dirhamů. Sice jsme četli před cestou, že jsou tu policejní kontroly na každém kroku, ale asi jsme si to potřebovali ověřit na vlastní kůži.

Ubytování jsme v Sidi Ifni měli čistě „africké“, tedy uprostřed městečka a s mříží na okně, ale uvnitř to bylo docela moderní, pěkně zrekonstruované, spíš v evropském stylu. Měli jsme dvě ložnice a postýlku a celkově jsme za 3 noci platili něco málo přes 3000 Kč pro nás všechny.

Městečko jsme si stihli i projít, nasát místní kulturu, narazili jsme na hřiště, školu, pár kaváren, místní park a zašli jsme si i na snídani do jedné kavárny, která byla plná místních i turistů. Ceny nebyly zas až tak africké, ale pochutnali jsme si :-).

Hned druhý den jsme se vydali k Legzira beach, která je od Sidi Ifni vzdálena cca 12 minut autem. Při vjezdu do samotné Legziry uvidíte závoru. Máte dvě možnosti. Buď sem vjedete a hned jste na parkovišti, dál se autem nedostanete a na pláž pak musíte po schodech a strmou a prašnou cestou dolů nebo těsně před závorou odbočíte vlevo a dostanete se o „patro“ níž, takže jste ušetření schodů, které vypadají, že se každou chvíli rozpadnou :-). V obou případech po vás budou chtít zaplatit za parkování, nekdy 10, někdy 20 dirhamů. Oficiální to nejspíš není, v tom smyslu, že by to bylo placené parkoviště s automatem, to tu nikde nečekejte, ale četli jsme hodně o místních okupujících každé parkoviště nebo alespoň plochu, na které se dá zaparkovat. Pořídí si žlutou vestičku a vybírají peníze od turistů. Po nás chtěli 10 dirhamů, raději jsme zaplatili, aby nám třeba nerozbili auto. Vystoupili jsme na tom horním parkovišti, kam nás zavedly mapy.cz, které ukazovaly, že cesta pokračuje až na pláž. Nepokračuje, musíte po schodech, případně před již zmíněnou závorou odbočit vlevo. 

Po dvou dnech jsme se tedy vrátili zpět do Agadiru, kde jsme se ubytovali ve stejném hotelu na další tři noci a plánovali vyrazit mimo město, tentokrát na sever. V plánu jsem měla Paradise Valley neboli Rajské údolí, asi hodinu jízdy od Agadiru (často se sem z Agadiru pořádají organizované zájezdy, takže pokud nemáte v plánu půjčit si auto, můžete se sem podívat i tak, stačí se zeptat na recepci vašeho hotelu). Jedná se o nádhernou oázu nebo spíš kaňon uprostřed pohoří Atlas, která mě naprosto uchvátila. Od parkoviště je to k lagunám a přírodním bazénkům odhadem 30 minut pěšky zpevněnou cestou dolů. Parkoviště je opět „placené“ (10 dirhamů), ale ptali se nás, jestli chceme zaplatit teď nebo až později – „later“. Řekli jsme, že později, a když jsme se k večeru vrátili, už tam nikdo nevybíral :-).

Po cestě dolů ke kaňonu potkáte mnoho stánků s vodou, sladkými nápoji, brambůrkami i jídlem, které si můžete sníst tam nebo vám ho zabalí s sebou. Celá cesta má nezaměnitelnou atmosféru, mě nadchly třeba stolečky i židle ve vodě, kde si můžete vychutnat třeba marocký čaj nebo typické marocké jídlo tajine, což, jak už jsem zmiňovala, je maso s různými druhy zeleniny a kořením pokaždé na jiný způsob a připravené ve speciální misce.

Starší děti byly taky nadšené, i když jsme je kolem lagunek táhli ještě o dalších 20 minut dál až na konec kaňonu, kde byl další přírodní bazének a hlavně tady někteří odvážlivci skákali ze skal do vody.

Za mě Paradise Valley je, jak se dnes říká, „must see“. Místo je to ale hodně navštěvované – jednu dobu to tam bylo jak na Václaváku a skupiny Francouzů tam kouzlo přírody dost narušovaly řvoucí hudbou z mobilů s reprákem. Ještěže už jsme odcházeli, takže nám dojem z celého údolí vůbec nezkazily. A ještě jedna praktická věc – u lagunek je i toaleta a to za 5 dirhamů, ale opravdu nečekejte luxus, je to jen typická africká díra v zemi. U stánků s občerstvením je to stejné, jen vás pustí zdarma, pokud si tu něco dáte.

Cesta autem trvala něco přes půl hodinky a cca 3 km před cílem byla odbočka na zpevněnou neasfaltovou silnici. S půjčeným autem jsme se dál neodvážili, tak jsme zaparkovali u nějakého stavení, které vypadalo opuštěně, ale podle map to byla hotel Le Paradis Nomade Maison d´hotes Agadir.

K cíli to bylo něco přes dva kilometry, tak jsme byli zvědaví, co nás tam čeká. Cesta byla krásná, sice do kopce, s těžkým žaludkem po snídani a na přímém slunci, ale kolem byly hory, takže jsem se kochala krásnými výhledy. Opět jsme měli s sebou nosítko, protože jsem si nebyla jistá, jak tam budou cesty vypadat.

Procházeli jsme vesničkou Azrarag a pozorovali místní život. Domy bez střech, místní mešita, zavřený obchod a pár dětí jdoucí ze školy, které nás zvědavě pozorovaly. Dvě holčičky se možná i trošku bály, protože když zjistily, že jdeme pořád stejným směrem, chytly se za ruce a trošku zrychlily. Když jsem je předběhla a zamávala na ně, bylo vidět, že se jim trošku ulevilo a zase zpomalily.

S posledním domem pak přišla cesta dolů a do cíle zbývalo cca 15 minut. Pak se před námi otevřel krásný výhled na úzký kaňon, a protože se mi Nikolka v nosítku zrovna vzbudila, věděla jsem, že dál už nedojdeme. Čekalo nas ještě 45 minut zpět a kromě spaní nosítko bohužel moc neakceptuje. I tak jsem byla ráda, že jsme došli „do cíle“ a udělali si u skály slíbený piknik (ze zbytků od snídaně a ovoce z tržnice). Ti dva starší si pak ještě polezli chvilku ve skalách a asi po hodince nasávání klidu a krásy hor jsme se vydali zpět. Bylo úžasné, že jsme nepotkali žádné turisty, jen na začátku vesničky dva oslíky :-).

Na závěr přidám ještě informace o odletu zpět domů, protože snad nikdy nikde na žádném jiném letišti jsme nezažili tolik kontrol jak pasů tak i zavazadel. Ještě venku před samotným vstupem do odletové haly musíte všechna zavazadla naložit na pás a nechat zkontrolovat. Co přesně kontrolují, nevím. Kočár jsem naštěstí skládat nemusela, když ho viděli ověšený nejrůznějšími věcmi, nechali mě aspoň s ním projet.

Po vstupu do haly nás poslali rovnou na odbavení, i když jsme měli jen příruční zavazadla a hotový online check-in, a normálně bychom mohli jít rovnou na security. Museli jsme mít vytištěné boarding pasy (což jsme naštěstí věděli předem, kdekoliv jinde stačí mít letenky v mobilu) a na odbavení jsme na ně dostali razítko.

Ještě před security stojí další kontrola a kontroluje tentokrát PŘÍRUČNÍ zavazadla. Mají tam dva speciální boxy a podle toho, které zavazadlo máte na letence napsané, ho musíte vložit do daného boxu. Když se tam nevleze, musíte něco vyhodit, přeskládat a nebo doplatit za odbavení. Většině lidem se tam pochopitelně nevlezl, protože samozřejmě často hřeší na to, že se to prakticky nikdy nekontroluje (v poslední době už ale více) a předepsané rozměry zavazadel prostě úplně neřeší. My jsm měli dva batohy v daných rozměrech a dva nad limit s tím, že to při případné kontrole zmáčkneme. Naštěstí kočár zachrání všechno. Z toho nejvíc podezřelého batohu jsme vytáhli pár věcí, hodili to pod kočárek a batoh byl hned poloviční. A s přehledem prošel :-). Dost jsem se divila, že z toho kočáru po nás nechtěli vše vytahat.

Po této kontrole přišla tedy pasová kontrola a security. Takže opět vše sundat, vytáhnout, teď i ten kočár vyskládat a složit, aby to vše prošlo scannerem, což je běžné všude. Po security další pasová kontrola, která trvala aspoň deset minut, každý pas něčím projeli, zkontrolovali podobu a nevím co ještě. Krušných deset minut s malou v náručí, která chtěla běhat a neměla kde. No a po téhle kontrole o deset metrů dál naprosto nepochopitelně další kontrola pasů. Teď už naštěstí jen rychlé prolistování pasem a hurá ke Gate.

Na to, že jsem chtěla ještě před odletem koupit nějaké dárky rodině, sobě kafe a děckám jídlo, už jsem mohla zapomenout, stihli jsem jen WC a už jsme skoro poslední nastupovali do letadla. Dojem z Maroka mi to ale nezkazilo, letadlo jsme stihli a let přežili. A znovu jsem si potvrdila, že rozměry zavazadel je VŽDYCKY lepší dodržet. A nebo s sebou pro jistotu tahat kočár :-).