Mallorca s dětmi – cestopis 1. část

Baleárský ostrov Mallorca je ideální pro začínající cestovatele s dětmi nebo i pro první zahraniční cestu s dětmi bez cestovky. Letecké spojení je časté jak z Vídně, tak i z Prahy a cesta trvá jen něco málo přes dvě hodinky, což je kratší než kamkoliv do Řecka.

Restaurace nabízejí klasická mezinárodní jídla a v obchodech najdete běžný sortiment, na který jste zvyklí u nás. Ceny jsou cca o 20% vyšší než u nás, ale opět záleží na tom, jak a kde se budete stravovat a také na tom, zda se vypravíte v době nejvyšší sezony nebo jindy.

Plánování cesty

Já jsem Mallorcu chtěla navštívit už dlouho, protože jsem už nějakou dobu věděla, že se sem dá dostat velice levně a to hlavně z Vídně. Občas se nějaká levná letenka objevila i z Prahy, ale jako Moraváci to máme stejně nejblíž do Vídně. Letenky se stále pohybovaly v rozmezí mezi 20-60 euro na osobu, což je cca 550 – 1600 Kč.

Na podzim 2019 jsem se na ty letenky už nechtěla jen dívat a rozhodla jsem se, že poletíme. Proces vybírání letenky je složitější hlavně v tom, že se cena mění každý den a někdy i víckrát denně. Podrobněji se letenkám věnuji v eBooku Jak si zařídit cestu s dětmi bez cestovky.

Podle ceny letenky i našich časových možností jsme si vybrali termín 1.- 9. října s tím, že už bude po sezoně, tudíž méně lidí, ale počasí i moře bude stále teplé, takže ideální na cestování. Letenku si vybíráme i podle času odletu, abychom se nevláčeli s rozespalými dětmi nebo nemuseli řešit, jak se v noci dostaneme na letiště. Některé vytížené lety, jako právě na Mallorcu, totiž nabízejí i odlety několikrát denně, takže si lze vybrat čas, který se vám z nejrůznějších důvodů hodí nejvíce.

Odlet jsme měli v 17 hodin. Na letiště do Vídně jsme z Brna jeli vlakem Regiojet. Cesta trvala cca 1.5 hodiny a jízdenky jsme si zakoupili do dětského kupé, kde dětem běží v televizi pohádky, mají tam i hračky a můžou se prostě volně pohybovat a nikoho neruší. Zdarma dostanete vodu i kávu a případně si můžete něco doobjednat z jídelního lístku za velice příznivé ceny, např. 10 kč za 1 ks jablečného nebo tvarohového koláče.

Cena jednosměrné jízdenky Brno – Vídeň byla 635 kč pro dva dospělé, 1 dítě 7 let a 1 dítě 2,5 roku. Je to mnohem pohodlnější a levnější než jet vlastním autem. Parkování na letišti ve Vídni je velice drahé, cesta navíc trvá min. 2,5 hodiny a ještě se může stát, že uvíznete v zácpě, což ve Vídni bývá celkem běžné. Naopak z hlavního nádraží ve Vídni je jednoduché a hlavně velmi časté vlakové spojení přímo na letiště, na které se dostanete za cca 15 minut.

Pokud letíte s nízkonákladovou společností, jako jsme letěli my, musíte za každé odbavené zavazadlo platit navíc, což už se pak dost prodraží a mnohdy zavazadla pro celou rodinu stojí víc než jedna letenka. Ideální je létat jen s příručním zavazadlem. Také proto se poslední roky snažím balit úsporně, netahat moc věcí a radši počítat, že si něco přeperu. Člověk toho stejně moc nepotřebuje a zvlášť v teplých krajích.

Nezbytností byl kočár pro dceru, která ještě potřebuje odpolední spánek, i když už často protestuje. Nakonec ale vždy usne a je to s ní pak na cestách jednodušší. Nevyspané dítě může cestování hodně znepříjemnit.

Letadlo odlétalo v 17 hodin. Tentokrát jsem nepřemýšlela dopředu, jak děti, hlavně tedy 2,5 letou dceru, v letadle zabavit, protože jsem si myslela, že tu dvou a něco hodinovou cestu přece zvládneme úplně v pohodě. S dcerou ale šili všichni čerti, nechtělo se jí moc sedět, tak jsme vyzkoušeli všechny hračky, co jsme měli sebou, i procházku uličkou, což ji tentokrát moc nebavilo, nebylo tam asi dost přátelských lidí, co by se na ni usmívali a mávali.

Tak jsem samozřejmě sáhla po poslední záchraně a tou byl mobil s pohádkami a písničkami. To nás zachránilo asi na půl hodiny, tak jsem pak celý proces musela zopakovat – hračky, pastelky, ulička, mobil. Takže opravdu není od věci se na tu cestu předem připravit. Jak s dětmi zvládnout cestování letadlem a autem se můžete dočíst v tomto ebooku.

Nakonec i ty dvě hodinky cesty skončily a my někdy po 7. hodině večerní přistáli na letišti v hlavním městě Palma de Mallorca.

Půjčení auta a ubytování

Ubytování téměř vždy volíme jen kousek od letiště, abychom po více či méně únavném letu nemuseli absolvovat ještě další více či méně únavnou cestu na místo. Někdy si bereme taxi, tentokrát jsme měli rezervované auto, které jsme si vyzvedli přímo po příletu na letišti. Za 9 dní jsme platili jen 109 euro a rezervovali jsme online přes okrentacars.es.

Pro první 4 noci naší cesty jsme si zamluvili ubytování v apartmánu Vista Club v městečku Santa Ponca, cca 20 minut od letiště, který měl k dispozici i bazén a výhled na moře. Cena za 4 noci byla 6200 bez stravy. Momentálně je v ceně i autobus (shuttle) zdarma na pláž, která je odsud vzdálena 300 metrů. Celý komplex byl velice příjemný, nebyl přeplněný lidmi, moc jsme jich tam nepotkali a také apartmán, který měl jednu ložnici s manželskou postelí, koupelnu a obývací pokoj s rozkládacím gaučem a kuchyní, byl velmi tichý.

Dostali jsme pokoj ve 4. patře, za což jsem byla moc ráda, protože miluju výhledy a obzvlášť na moře. Menší problém bylo jen parkování. Přímo u komplexu to nešlo, tak jsme museli vždy pohledat místo kousek dál, bylo to tam docela hodně zaplněné. Ale to byl jen detail.

Zajímavá byla také cesta k moři. Protože jsme bydleli nad centrem, tak dolů jsme se dostali jedině po hodně dlouhých a strmých schodech. O nich jsme věděli už z recenzí k ubytování, kde to mnozí brali jako velké negativum, případně by se zde prý už kvůli tomu neubytovali :-D.

No pro nás to bylo spíše plus, protože jak jinak bychom mohli mít tak krásný výhled na moře, než že budeme bydlet na kopci? A jak jinak bychom se k tomu moři dostali než z kopce dolů? A kromě toho, pro děti to byla další zábava navíc: počítali jsme schody, dělali na nich závody, skákali dolů a občas i nahoru.

1.-2. den

První dva dny jsme strávili objevováním městečka. Na pláži jsme stavěli hrady, koupali se, procházeli po pobřeží, ochutnávali místní speciality a zdolávali schody :-). Pláž byla čistá a moře ještě docela teplé. Snídani jsme nakupovali v místní pekárně, vždy výborný čerstvý chléb nebo bagetu (1-2 eura), nějaké ovoce (1-1,5 euro/kg) a sušenky na svačinky a šunku nebo sýr. Čaj i kávu jsme měli z domu. Jednou denně jsme chodili na večeři nebo pozdní oběd do jedné z místních restaurací. Cenově výhodně vychází tzv. irish/english pubs (irské/anglické hospůdky), kde se najíte za cca 5-7 euro za porci. Nabízejí zde i výhodné dětské menu za cca 3-4 eura včetně pití.

Ostatní jídlo jsme během dne řešili ovocem, sušenkami nebo pak nějakými rychle uvařenými těstovinami nebo rýží v našem apartmánu.

Po dvou dnech syn naznal, že už jsme byli moc dlouho na místě, a že by to chtělo začít objevovat ostrov. V poslední době už se při cestování nezaměřujeme na hlavní turistické atrakce, řídíme se už trochu jinými kritérii. Například dojezdovou vzdáleností, aby to nebylo pro děti únavně, abychom je netahali ve vedru po túrách v rozpáleném městě ve snaze najít ten jeden konkrétní kostelík, který na fotkách vypadal tak krásně, nebo aby se bylo kde najíst, protože s hladovými dětmi se špatně cestuje, a prostě aby to bavilo všechny.

3. den

Tak jsme třetí den dostali „skvělý“ nápad navštívit hlavní město Palma de Mallorca. Tam je restaurací dostatek, mohla by být i slíbená zmrzlina a ve stínu stromů v nějakém parku se určitě najde i nějaké to dětské hřiště. Víc jsme v tu chvíli neočekávali, ani jsem tentokrát neměla žádné významné památky vyhledané, prostě nám ke štěstí stačilo toulat se uličkami a užívat si nového místa. Cesta měla trvat nějakých dvacet minut, takže ani tohle neměl být problém.

Vyjeli jsme přibližně v 11 hodin, ale při vjíždění do města se už děti začaly dožadovat oběda. V naivní představě, že za chvíli už si budeme užívat typicky španělskou paellu, jsme začali hledat parkování. Nejenže ale nikde žádné místo nebylo, ale čím víc jsme se blížili centru, tím víc houstla i doprava a my se dostávali do kolon. Navíc snad všechny ulice byly jednosměrné, tak ani nehrozilo otočit auto a vydat se jiným směrem. O nekonečných zácpách v hlavním městě během sezony jsme četli už před odletem, ale copak teď v říjnu je sezona??

Po další hodině strávené v autě bez klimatizace jsem toho už i já začala mít dost, protože požadavky dětí zastavit, najít stín a najíst se už zněly zcela jasně a hlavně hlasitě. V posledním zoufalství jsem kdesi zahlédla výrazné žluté M (McDonalds) a v tu chvíli mi bylo jedno, že tam nejspíš paellu nedostaneme.

Přiměla jsem manžela okamžitě zastavit, posledních 15 minut už jsme se v koloně stejně skoro neposunovali a já už jsem měla trošku pocit klaustrofobie. Vyskočila jsem z auta, vytáhla z kufru nejdřív kočár (ano, opět jsme ho měli sebou) a z auta pak děti a dala manželovi jasně najevo, že dál už nejedem, a že naším cílem bude místo útulné španělské restaurace americký fast food.

Domluvili jsme se, že pokud se mu nepodaří zaparkovat, vyzvedne nás za půl hodiny na stejném místě (chudák). Děti jsem i s kočárem okamžitě zatáhla do „mekáče“, každému objednala dětské menu s hranolkami, kuřecími nugetami, zmrzlinou a hračkou a v tu chvíli jsme byli asi nejspokojenější lidé na planetě, i když tento způsob stravování jinak rozhodně nevyhledáváme.

Po dohodnuté půlhodině se manžel neobjevil, tak jsem po telefonátu zjistila, že místo na parkování stále nenašel, ale že auto nechá chvíli stát na zákazu stání a aspoň si pro nás dojde a vyrazíme zpět. Jídlo jsem mu vzala sebou a než jsme během 10 minut došli všichni k autu, „užili“ jsme si aspoň takto procházku po hlavním městě. Ani během téhle krátké procházky jsme ale žádné volné parkovací místo nezahlédli, tak jsme usoudili, že se raději vrátíme na jistotu na naši pláž. Kočár jsme tedy nevyužili, ale dcera zmožená teplem usnula v autě.

Když jsme pak vystoupili v našem městečku u pláže, tak syn už ani neprotestoval, že jsme opět na té stejné pláži a s nadšením vběhl na písek a užíval si volnost a osvěžení v moři. Ostatně, na druhý den měl slíbeno, že objevování ostrova bude pokračovat.

4.den

Hned po snídani jsme se tedy vydali autem na východ od Santa Ponca. Chtěla jsem vidět nějaké kouzelné menší městečko, kde nebudou turisti a můžeme si tam v nějaké restauraci konečně dát něco typicky španělského. Za cíl jsme si vybrali městečko Estellencs, cca 45 minut od Santa Ponca. Cesta se vinula i kolem pobřeží, tak jsme se těšili na krásné výhledy na moře, to si užíváme vždy celá rodina.

Krátce před cílem jsme se dočkali. Zahlédli jsme vyhlídku, rychle zaparkovali (tentokrát bez problémů) a šli objevovat. Vyhlídka se jmenovala Mirador de Ricardo Roca a byla u ní i restaurace. Zvažovali jsme i předčasný oběd, abychom se vyhnuli včerejším problémům, ale při pohledu na ceny jídel jsme se zase otočili s tím, že to přece jen ještě vydržíme. Vyhlídka byla nádherná. Kdysi zde údajně byla strážní věž, aby mohli být obyvatelé včas varováni před útokem pirátů.

Když jsme se prošli a pokochali výhledem, vyrazili jsme do městečka Estellencs. Je to klidné, kopcovité městečko s nádhernými úzkými uličkami, přesně takové, jaké jsem si představovala. Děti měli na svačinku slíbené sušenky, které jsme obstarali v prvním obchůdku za 1 euro, kde pochopitelně nikdo neuměl anglicky. To mě nadchlo, neboť mi bylo jasné, že opravdu na téměř žádné turisty nenarazíme. Po svačince dcera usnula v kočárku, tak jsme se při procházce chtěli porozhlédnout po nějaké restauraci. Po cestě jsme narazili na pár kovových soch zvířat rozmístěných po městečku. Nepřišla jsem na to, jestli se mi to líbí, každopádně zajímavé to bylo.

Při cestě zpět k autu se dcera vzbudila a pochopitelně se hned dožadovala jídla. Zrychlili jsme tedy, ale když jsme došli k autu, čekal nás šok. Zadní část auta byla nabouraná. Pravděpodobně někdo při couvání neodhadl šířku ulice. A co teď? Vidina oběda opět v nedohlednu, navíc jsme měli tušení, že bez nějakých důkazů o viníkovi nemáme šanci se v půjčovně obhájit.

Přemýšleli jsme, zda zavolat policii. Nakonec jsme se rozhodli zavolat nejdřív naší pojišťovně do ČR, jestli se náhodou na to nevztahuje pojištění, které u nich máme ke kreditní kartě. Když jsme se dozvěděli, že ne (což jsme tušili), museli jsme (ač neradi) zavolat na společnost, od které jsme si auto půjčili.

Byli jsme hodně překvapeni, když nám řekli, že je to v pohodě, že máme plné pojištění, a že nebudeme muset platit ani euro. Vlastně doteď tomu úplně nerozumíme, protože jsme si určitě plné pojištění nepřipláceli, neděláme to nikdy, snažíme se na půjčení auta co nejvíc ušetřit a prostě věřit, že se nic nestane. Někdy bývá plné pojištění v ceně auta, ale tady určitě nebylo, měli jsme ho velice levně za cca 10 euro za den. Více o půjčení auta v zahraničí si můžete přečíst v eBooku Jak si s zařídit cestu s dětmi bez cestovky .

Ať už to bylo jakkoliv, spadl nám kámen ze srdce a mohli jsme konečně vyrazit na pozdní oběd. V mobilní navigaci jsme našli nejbližší restauraci Cafeteria Val Hermos s přijatelnými cenami a krásnou vyhlídkou na moře. Objednávali jsme pizzu – 9 euro, 2krát tapas (španělské chuťovky) – 10 euro a zeleninový salát – 7 euro.

Cestou zpět jsme chtěli zastavit na nějaké jiné pláži než je ta, u které jsme bydleli, ale dlouho jsme žádnou nemohli najít. Nakonec jsme opět podle navigace našli jednu maličkou pláž v zátoce u jednoho hotelu, kde byly ale velké vlny, tak si děti hrály chvilku na písku a koupali jsme se jen my s manželem. Domů jsme dorazili až kolem 8., tak jsem rychle uvařila těstoviny se sýrem a s pocitem krásně prožitého dne jsem po večeři dala děti spát. Výlet se jim také líbil, jen syn se mě v posteli zeptal: „A maminko, kam pojedeme zítra?“

Hm, tak budu muset ještě rychle vymyslet zase další objevování…

Příště se dočtete o návštěvě safari, přejezdu do jiné části ostrova i o rodišti tenisty Rafaela Nadala. Na konci druhého dílu bude také přesný rozpočet naší cesty.

Pokud byste se chtěli na něco zeptat nebo poradit, klidně napište do komentářů pod článkem nebo do FB skupiny Do světa s dětmi, všechny dotazy ráda zodpovím.