Na vlastní kůži: Americký Halloween – kýč nebo zážitek?

Zážitek! Jednoznačně. Dlouho jsem chtěla tuto tradici zažít na vlastní kůži, chodit po domech a vybafnout na jejich obyvatele: „Trick or treat“ (Dejte mi koledu nebo něco vyvedu)! A samozřejmě za to dostat candy nebo –li sladkou odměnu.

Už když jsme se na střední škole v hodinách angličtiny učili o tomto typicky americkém svátku (ačkoliv svůj původ má v Irsku a do Ameriky byl přenesen), jsem toužila obléct si nějaký strašidelný kostým a zažít, jak to doopravdy funguje. U nás se vlastně koleduje jen na Velikonoce a to ještě jen kluci, pro nás holky žádný „koledovací“ svátek není.

Později, už jako máma, jsem přemýšlela, že bychom si tuto tradici mohli zavést i u nás, že se domluvíme pár rodin, převlečeme sebe i děti do kostýmů a vyrazíme na „trick or treat“. Vždycky mě zastavila myšlenka, že by do toho stejně nikdo nešel a také vnitřní pocit, že to stejně nebude ono, že autentické to bude jen a pouze v Americe. Na podzim roku 2019 se mi tento sen splnil.

Letíme do Ameriky!

Mám kamarádku, Češku, která žije s americkým manželem a dvěma dětmi v krásném domě uprostřed hor v Coloradu. O Halloweenu jsme se již několikrát bavili, že by to byl pro děti zážitek a všichni bychom si to užili atd. A tak v říjnu 2019 jsem se s 2,5 letou dcerou Eliškou (manžel a syn chtěli zůstat doma) vydala do Ameriky. Nejprve jsme strávily pár dní u jiné kamarádky ve Virginii a poté jsme přeletěli do hlavního města Colorada, Denveru.

Do Halloweenu (31. 10.) zbýval ještě asi týden a tak jsme si na každý den naplánovali nějaký výlet, který nám ale narušil sníh a mrazy. V říjnu v Coloradu je to sice běžné, jak jsem se dozvěděla, ovšem ne tak dlouho, jak jsem měla tehdy tu čest zažít. Doufala jsem, že aspoň přímo na Halloween se oteplí, abych já, zimomřivka a teplomilka, zvládla koledovat déle než deset minut. Ok, oteplilo se…už nebylo minus 12, ale celé dva stupně nad nulou!

Hlavně se teple obléct!

Na ten večer jsem se těšila snad víc než děti, tak jsem si ho chtěla užít co nejdéle a ne utéct po pár minutách do auta kvůli zimě. Žádné zimní věci jsem sebou ale neměla, tak jsem se doma u kamarádky alespoň navrstvila, jak to šlo – jedny legíny, druhé legíny, rifle, dvoje ponožky, tričko, svetr, mikina, bunda, šála, čepice, rukavice…úplný sněhulák.

Dceru jsem navlékla podobně. V představě, že stejně jako já, všichni musí mrznout, když teplota klesne pod 20 stupňů, dostala punčochy, legíny, kalhoty, dvě mikiny a půjčenou zimní bundu a na to ještě krásný (a hlavně teplý – bože, závidím) kostým pejska. A můžeme vyrazit!

Cesta trvala kolem 45 minut. Měli jsme namířeno do Arvady, malého městečka poblíž Denveru, kde kamarádka dříve s rodinou žila. Čím více jsme se blížili, tím větší vzrušení se mě zmocňovalo. Už je to tady. Zažiju Halloween. Jaké to bude? Co Eliška? Budou jí zářit oči, až dostane první candy nebo řekne, že chce domů?

I když jsem jí všechno předem vysvětlila, co budeme dělat, kam jedeme, proč má na sobě kostým, jak to bude probíhat, že to bude super, že dostane candy, když řekne „trick or treat“, tak stejně nevím, jak zareaguje a jestli se třeba nelekne strašidelné výzdoby nebo ostatních dětí převlečených za nejrůznější příšery. Ale tuším, že nové dobrodružství a sladkosti zvítězí.

Noc duchů začíná!

A už jsme tady. Malá, nenápadná ulice na americkém předměstí. Hned se mi vybavil seriál Zoufalé manželky. Vystupujeme z auta. Do té zimy se mi vůbec nechce, ale zvědavost a touha je silnější.

Rozhlížím se po ulici. Některé domy jsou nádherně osvětlené, jiné ponořené do tmy. Kamarádka mi vysvětluje, že budeme zvonit jen u těch osvětlených, které mají rozsvícené světlo nad dveřmi. Je to prý znamení, že očekávají koledníky. To mě trochu překvapilo, myslela jsem, že Halloween slaví úplně každý, že se chodí dům od domu, a že je to v Americe snad větší tradice než Vánoce. Ale dozvídám se, že každý rok tato tradice už trochu upadá.

A opravdu. Když se rozhlídnu pozorněji, mnoho domů je bez výzdoby, zhasnuté, jako by se nic nedělo, jakoby to byl den jako každý jiný. Než se stačíme pořádně vymotat a rozhodnout se, na kterou stranu půjdeme jako první, už k nám míří starší pán s mísou plnou candies a nabízí dětem. Eliška nejdřív neví, jestli si může vzít, nezazvonili jsme přece u domu a neřekli trick or treat, ale hodný pán sám nabírá do hrsti malé čokoládky a dává jí to do tašky.

A to už na nás volá kamarádka, která mezitím zazvonila u domu svých známých, abychom šli na chvíli dovnitř. Takže se ještě seznamuji s milými lidmi ve věku našich rodičů a s vděčností se jdu rychle ohřát dovnitř, protože po 5 minutách strávených venku jsem už pochopitelně promrzlá i se všemi vrstvami. V domě strávíme příjemnou čtvrthodinku a pak už se konečně vydáváme do akce.

Vyrážíme na koledu

Jako první nás upoutá nádherně osvětlený a nazdobený dům, který přímo volá, abychom se na něj šli podívat. Ta výzdoba je fascinující, nádherná a zároveň morbidní, před domem jsou totiž umístěny náhrobky i se jmény, je jich tam snad dvacet, ve sněhu leží kostra, vidím i kříže, na stromech visí z prostěradel vytvoření duchové a samozřejmě jsou všude kolem rozmístěny strašidelně vyřezané a osvětlené dýně.

S přicházející tmou vše dostává ten správný tajemně-sváteční nádech. Noc duchů. Ani se mi nechce jít ke dveřím a zvonit. Chci ještě procházet mezi náhrobky a nasávat tu zvláštní atmosféru, která je všude kolem přímo hmatatelná.

Ale děti se těší na sladkosti, takže zvoníme a s napětím čekáme, zda se dveře otevřou. Otevřely se a tak si trochu nesměle užíváme naše druhé „trick or treat“. Paní nám otevře jen na škvírku, přece jen ta zima je asi nečekaná i pro místní obyvatele, a nechá děti vybrat si z množství malých čokoládek a lízátek. Poděkujeme, pochválíme výzdobu, vzájemně si popřejeme Happy Halloween (Šťastný Halloween) a jdeme zase o dům dál.

Dětem přibývají v taškách sladkosti a my maminky si zas užíváme kouzlo večera a šťastné děti. Asi po hodince a půl dojdeme na konec už druhé ulice a rozhodujeme se, co dál. Promrzlí jsme už všichni včetně našich malých koledníků. Občas potkáváme další odvážné skupinky, co se v té zimě vydaly koledovat, ale moc jich letos nebylo, jak se zmínila jedna paní.

Děti už zimou ztrácejí zájem o koledování, tak zamíříme k poslednímu osvětlenému domu a děti už se i bez trick or treat rovnou vrhají ke košíku se sladkostmi. S nostalgií se rozhlížím po ulici a pořád nemůžu uvěřit, že jsme toho opravdu součástí, že s Eliškou zažívám pravý Halloween, který rozhodně naplnil a zároveň předčil mé očekávání. Ta atmosféra dýchá z každého vyzdobeného domu a vrývá se pod kůži stejně jako ta neodbytná zima.

Unavení, prokřehlí, ale všichni víc než spokojení jsme se dostali k autu. Uvnitř děti podezřele ožily, hned se vrhly na sladkosti a já jsem se naposledy rozhlédla po halloweensky vyzdobených domech a pocítila vděčnost, že jsem si mohla splnit jeden ze svých mnoha cestovatelských snů.

Splňte si své sny!

Takže pokud i vy máte nějaký cestovatelský sen, nepřestávejte si za ním jít jen proto, že už máte děti. Ten úžasný pocit, když se vám pak splní, ve vás zůstane už napořád. Já bych asi Halloween nezažila, kdybych neletěla s dcerou, chodit koledovat bez dětí by bylo asi trochu zvláštní.

A pokud máte nějaké obavy, jak vše s dětmi zvládnete, přečtěte si můj ebook, ve kterém najdete konkrétní tipy, kam se s dětmi vydat, jak a kde si půjčit auto, jaké vybrat ubytování, na co si dát pozor při koupi letenky nebo co s dětmi na cestách dělat a jak ušetřit. Protože cestování s dětmi je nekonečný zdroj inspirace a zábavy!

Věrka